_____________________________________________________________________________________

○○○ Aktuálně ode mě...

...aneb co se tu děje ○○○


Mějte nádherný rok 2014!
***
Z důvodu šílené zaměstnanosti a nedostatku času
blog v poslední době trošku strádá.
Snad ho již brzy budu krmit více.
***
_____________________________________________________________________________________

Srpen 2010

1. Fyzické a psychické soustředěné uvolnění - Pocit klidu

30. srpna 2010 v 22:12 | Calis |  Autogenní tréning
Toto cvičení navozuje úplnou koncentrativní relaxaci, prožitek naprostého, úplného uvolnění a klidu. Spočívá v oddání se naprostému "vypnutí" všeho svastva, celého pohybového aparátu - v odstranění jakéhokoliv napětí. Nácvik se provádí, stejně jako všechna další cvičení v relaxační poloze, tj. hlava je na podložce mírně podložena, položena volně a rovně, příp. s mírným pootočením, ruce leží volně, nenapnué podél těla, mírně pokrčeny, nohy mírně roznoženy, špičky směřují ven, šíjové svalstvo je zcela uvolněno, oči jsou zavřeny, víčka měkce, mírně přivřena.
Pro fyzické soustředěné uvolnění používáme autosugestivní věty typu:
"Cítím ve všech svalech, v celém těle naprosté uvolnění, volnost a malátnost."
"Všechny svaly jsou naprosto uvolněné, povolené a ochablé."
Dobré je také procházet postupně celé tělo od dolních končetin po všech jeho částích. Např. Mé prsty na nohou jsou nádherně uvolněné a klidné. Má chodidla jsou nádherně uvolněné a klidné. Mé kotníky jsou nádherně uvolněné a klidné. Atd.

Pro psychické soustředěné uvolnění používáme autosugestivní věty typu:

"Jsem naprosto uvolněný/á, klidný/á, vše odplynulo, vše je pryč..."
"Jsem zcela ponořený/á do krásného klidu, nic mě netíží."
K navození prožitku fyzického a psychického klidu a uvolnění může napomoci představa, která je nám příjemná. Takovou může být například krásná letní krajina s vysokým nebem a plující mraky, se kterými odplouvají všechny naše starosti, problémy a strasti, či představa teplé uklidňující lázně, která z nás smývá všechny nečistoty všedních dnů.

Po určité době praktikování tohoto cvičení pro vás bude již snadné po několika málo minutách upadnout do naprostého klidu tělesného i duševního.

Zdroj: B. Geist - Autogenní tréning + Vlastní poznatky

Škola

30. srpna 2010 v 11:50 | Calis |  Duší ptáčka
Po našem rozloučení se školním rokem na městské radnici, jsem jela obvyklou cestou autobusem směrem k domovu. Cesta byla tentokrát poněkud delší, vedla po objížďce, ale ani mi to nějak nevadilo. Autobus byl skoro prázdný a já odkráčela až do zadní části, usadila se, vytáhla mp3ku, zaposlouchala se do tónů hudby a pozorovala okolní krajinu.
Najednou mi problesklo hlavou : "Můj bože, je to vážně tak?" Škola na kterou jsem chodila 5 let mi najednou připadala tak cizí a vzpomínky, které z těch let zůstaly se mi nezadržitelně honily hlavou. Cítila jsem se najednou tak slabá. Vzpomínala jsem na ty okamžiky, kdy jsem ve škole zažívala své nejhorší časy. Kdy se proti mě všichni a všechno obrátilo a já byla sama, malá bojovnice, co se snaží udržet samu sebe ještě při životě.
Ani zdaleka to nebyla jen škola, kvůli které jsem byla víc než rok a půl v depresi, kterou jsem zpočátku skrývala, ale právě škola mi to vždy připomínala. Právě když se na mě v životě všechno sesypalo a já lapala marně po dechu, čekal mě ještě podraz a šikana ze strany spolužáků. Byly to hrozné časy... Můj den vypadal následovně: Už od rána jsem se cítila hrozně, musela jsem hodně zatnout zuby, abych se vůbec nějak dostala do školy, dělalo se mi špatně z toho, jak dlouho tam budu a jaký to tam bude, nemohla jsem tam vydržet, všechno mě tam pálilo, stahovalo... ale musela jsem tam, přetrpěla jsem všechno, co se mi tam dělo s úsměvem na tváři. Schválně jsem se vysmívala do tváře těm lidem, co za tím vším stáli, aby neviděli, jak mě to bolí, nemohla jsem dopustit aby mě viděli na kolenou a slavili svůj triumf. Tak jsem se přetvařovala, dělala jako by nic a doufala, že toho brzo nechají, když uvidí, že mě pokořit nemůžou. Poslední zvonění jsem brala jako vysvobození a honem pádila domů. Přišla jsem hrozně vyčerpaná tou psychickou námahou a doma se sesypala, zavřela jsem se v pokoji, doslova padla k zemi a skrápěla jí svýma slzama. Nechtěla jsem aby si nikdo doma něčeho všimnul a tak jsem se po chvíli zvedla, utřela slzy, nasadila masku a vypadala jsem zase šťastně. Občas jsem odpoledne usnula vyčerpáním, ale spánek mi nedal nic ze svého klidu. K večeru mě vždy soužily úzkostné stavy. V tu chvíli jsem nemohla dýchat, točily se mi hlavou jen ty nejčernější myšlenky, nemohla jsem nic. Točila se mi hlava, celé tělo se mi třáslo. Ztěží jsem dýchala. Soužily mě neskutečná psychická muka. Tenhle stav trval tak dvě hodiny a pak jsem byla šíleně vyčerpaná. Nechtěla jsem, aby si někdo něčeho všimnul a tak jsem vždy, když byl někdo poblíž nahodila svou masku. Večer, jsem předstírala, že jdu spát, ale věděla jsem už, že neusnu. Tak do půl noci jsem byla v posteli a snažila se přese všechno usnout. Kolem jedné jsem usínala a budila se tak ve tři, ve čtyři. Vykradla jsem se ven zabalená do deky. A pozorovala jak se den pomaličku probouzí. Byla jsem hrozně vyčerpaná, ale spát prostě nešlo. Potom přišla hodina, kdy jsem měla jít do školy a já se začala s nechutí chystat a přemlouvat abych do ní vůbec došla. Krásný koloběh v němž jsem nikdy nenašla klid...
Už před nějakým časem se těm, co mě ve škole deptali, podařilo jedné spolužačce tak otrávit život, že nakonec ze školy odešla. Vždy, když jsem viděla, jak se vztekají, že na mě nemůžou, dodalo mi to novou sílu. Tak to šlo dál, ale postupem času se to začalo stupňovat a když došlo k tomu, že na mě útočili fyzicky, musela jsem s tím něco dělat. Nakonec vše dopadlo dobře a já se z jejich vlivu vymanila.
Ve škole mě také deptal jeden učitel... Už před nějakým časem měl potíže na jiných školách kvůli tomu, že obtěžoval své studentky a snad ho kvůli tomu z nich i vyhodili. Ponižoval mě, jak to šlo a já se proti němu tehdy nemohla nijak bránit, byla jsem moc na dně abych se zmohla ještě na odpor proti němu. Nesnášela jsem ty jeho úšklebky, jízlivosti, ty jeho chytře zaobalená slůvka, kterými dokázal člověka chytře vytočit a ponížit. Když jsem o tom později říkala psycholožce a řekla jsem jí i jeho jméno, hned věděla o koho jde, prý že má ještě asi tři případy, kterým tohle taky dělá. Učil také tělocvik a vlastně kvůli němu jsem ten poslední rok na něj nechodila. Z těch jeho letmých doteků při těchto hodinách se mi dělalo na zvracení. A když se celou hodinu musíte koukat, jak mu kloužou oči z výstřihů na pozadí, začne se vám hnusit. Nesnášela jsem ty jeho hodiny a ještě ke všemu to byl náš třídní. Nebylo mu proti srsti ani pozměnit známky tak, jak se mu chtělo a jeho známkování bylo závislé spíše na tom, jak se mu člověk líbil, než na tom, co uměl.
Chodila jsem potom i k psychiatričce, kvůli antidepresivům. Říkala jsem jí i o něm. A víte co mi postupem času začala naznačovat a potom mi to i přímo řekla? Že jsem ho sváděla a provokovala já! Že si za to vlastně můžu sama. Dopálilo mě to. Jak něco takovýho může říct?! Celou dobu jsem se jí svěřovala se vším, co se stalo a ona potom řekne tohle? Přestala jsem jí věřit a vlastně ani nikdy nevěřila. Psycholožce ano, ale téhle ne.
Po roce a půl jsem se konečně vyhrabala z deprese a začala jakžtakž žít. Už jsem byla silnější a začala mu to dávat i najevo. Už si na mě nemohl dovolovat tak jako dřív. Přestala jsem chodit na tělocvik, ale to byl asi tak jediný můj ústupek vůči němu. V pololetí, kdy mi ještě záleželo na dobrém průměru, abych se dostala na školu, jsem se s ním "hádala" kvůli mé známce z fyziky, jíž nás taky učil. Učil tím způsobem, že si přišel do hodiny minimálně o 15 minut později, seřval nás jako malý, pak nám zadal stránky v učebnici který si máme nastudovat a minutu před zvoněním začal vysvětlovat látku, samozřejmě na přestávku kašlal a nenechal nás odejít dokud jeho výklad neskončil. Obvykle končil tak tři minuty před dalším zvoněním.
Ačkoli jsem měla známky na čistou dvojku, chtěl mi dát za tři. Šla jsem za ním, ať mi vysvětlí, proč mi dává takovou známku. Začal se vykrucovat a potom i rozčilovat. Řekl, že jedna jednička, co jsem tam měla, neplatí. Což vůbec nevím proč, když byla z normálního testu. Nepovolila jsem a on nakonec teda řekl, že si mě milostivě přezkouší, ale že by to vůbec nemusel dělat, že to dělá jen ze své dobré vůle. Vyzkoušel si mě z naprosto nové látky, dočista dopodrobna. Naštěstí jsem o tom už něco věděla, takže jsem odcházela se svojí dvojkou a on vědomím, že už nejsem taková jaká jsem byla dřív.
Poslední půl rok už mi byl úplně ukradený, už mi nemohl nic udělat. Pořád jsme spolu pomyslně bojovali a já z těch bojů vycházela jako vítěz. Pár dní před koncem roku jsem mu řekla do očí, že jeho vyučující metody jsou strašný a že by neměl učit takovýmhle způsobem. On mi na to řekl, že jsem byla jedinej člověk se kterým se dalo ve třídě rozumně mluvit a kterýho má rád. Nevím co tím myslel a bylo mi to upřímně jedno.
Ani si nedokážete představit, kolikrát jsem prosila, aby to už skončilo, abych byla už od té školy co nejdál a nastoupila na střední.
A teď, seděla jsem v autobuse, dívala se z okna a po tvářích mi stékaly slzy. Nesnažila jsem se je ani zakrývat, protože kolem mě prakticky nikdo nebyl. Bylo to pro mě jako definitivní konec. Konec za vším trápením, za tím vším, co jsem si během těch posledních dvou roků prožila.
Budou mi chybět snad jen tři lidi z celé školy.
Teď, pár dní před začátkem školního roku už cítím takovou zvláštní nervozitu. Nastupuju do nové školy, otvírám novou, ještě nepopsanou, knihu. Jaká asi bude?

Návrat do "pekelné díry"

7. srpna 2010 v 19:45 | Calis |  Duší ptáčka
Bude tomu už rok, kdy jsem poprvé navštívila tajemný a pověstmi opředený hrad Houska. Chtěla jsem se o zážitky z jeho návštěvy podělit s vámi, ale uskutečnění článku nějak selhalo (spíš jsem selhala já s jeho uskutečněním, no však to znáte ;) ). Rozhodla jsem se tedy podělit se s vámi dnes. Více o hradu Houska se můžete dozvědět na jeho oficiálních stránkách.
Vrátíme se do času minulých letních prázdnin. Tehdy jsem se s rodinou vypravila na hrad Houska. Naplánovali jsme cestu, všechno připravili a vyrazili. Celá cesta probíhala dobře. V autě jsme chytali záchvaty smíchu a pořád něco vyváděli. Byli jsme v dobré náladě. Cesta byla sice delší, ale vcelku nám ubíhala. Když jsme projížděli okolím pořád blíž a blíž ke hradu byla jsem už celá napjatá. Těšila jsem se, až uvidím ten hrad, o němž jsem slyšela už lecos a sama pocítím jeho atmosféru. Dojeli jsme na místo, zaparkovali na parkovišti (louce) a vydali se k hradu.
Už při procházení hradní bránou se mě zmocňoval roztodivný pocit, kterému jsem však ještě nepřikládala nějakou zvláštní váhu. Velmi mě ale udivila reakce taťky. Když jsme čekali v zástupu lidí až před námi otevřou bránu a pustí nás do hradu, on se tam nijak zvlášť nehrnul, ba naopak. Postával poměrně daleko od lidí i od nás a zdál se neklidný. Šla jsem k němu abych mu trochu zvedla náladu, myslela jsem, že po té cestě třeba o náladu přišel, jak se to občas stává a tak jsem se ho snažila nenápadně rozveselit a přijít na to co ho trápí. Marně. Otevřeli před námi velkou bránu a všichni chtěli být, samozřejmě, uvnitř co nejdříve. Taťkovi, ač se to snažil nedávat najevo, se do hradu pořád nechtělo. Nakonec tedy ale prošel bránou a vstoupil na nádvoří. Čím víc jsme byli v prostoru hradu, tím víc se taťkovi reakce měnily. Sama už jsem měla co dělat se svými emocemi, ale pořád ještě jsem vnímala, co se děje. Byl roztržitý, neklidný, nevěděl kudy kam, jako zvíře zahnané do těsného kouta. Najednou nám řekl, že musí pryč, v té chvíli to sváděl na to, že by se určitě šlo po vnitřních ochozech hradu ze kterých se shlíží na nádvoří a že on nemá rád výšky. Nic nám příliš nevysvětloval a vystřelil pryč z hradu. Podle toho, jak jsem se od něj později dozvěděla, tam nemohl vydržet, něco ho tlačilo co nejdále od hradu a takyže, když se nám ztratil za hradní bránou, šel rychlým krokem od hradu co nejdál.
Stála jsem v davu uprostřed nádvoří, pan průvodce začínal svůj výklad, ale já jako bych to nevnímala. Od té chvíle co jsem vkročila do prostorů hradu se mi celé tělo rozklepalo, na hruď nalehl těžký kámen a já ztěží mohla dýchat. Hlava se mi točila. Uvnitř mě se zmítaly neznámé pocity, které popsat neumím a snad to ani nejde. Zmatenost, úzkost, strach, touha, vášeň, zlost, ovládnutí, smutek, tajemství, přitažlivost, odevzdanost, zoufalství... Víc a víc jsem ztrácela samu sebe a "něco" jako by mě ovládalo a dělalo si semnou co se mu zlíbí. Nemohla jsem mluvit, ztěžka jsem dýchala, točila se mi hlava a strašně moc jsem chtěla pryč. Tak moc jsem chtěla pryč, že bych pro to udělala cokoli, snad i zbořila stěny hradu. Jenže tenhle pocit se mísil s neskutečnou touhou. Touhou prozkoumat každou cihličku, každé místečko hradu, poznat jeho tajemství a udělala bych cokoli abych tohle mohla. Bily se ve mě dva hrozně silné pocity, dva protiklady, cítila jsem se hrozně ovládnutá a moje duše se proti tomu jen krčila v šedém koutě. Nemohla jsem nic, jen se snažit nenechat se tím polapit, i když mi něco říkalo, že to chci. Smrtelně jsem to odmítala, ale stejně tak po tom toužila. Nesledovala jsem průvodce, jen šla volně hradem a snažila se držet jeho trasy. Nebyla jsem sama sebou, tohle jsem nebyla já. Všechno tam na mě křičelo, ale zároveň toužebně a lákavě šeptalo. Ty pocity nejdou popsat.
Po vnitřních stranách hradu se vinuly, myslím tři, balkony, které obepínali do výšky celé nádvoří, ochozy, ze kterých se shlíželo na nádvoří uprostřed nějž stála menší studna. Už když jsme se dostali na první ochoz, který byl ještě relativně nízko a já shlédla dolů, nemohla jsem odtrhnout oči od té studny uprostřed nádvoří, něco mě k ní hrozně přitahovalo, ale ten pocit vyvrcholil až na ochozu druhém.
Postoupila jsem k zábradlí a když se podívala dolů, pevně ho sevřela. Mé myšlenky se točily pouze kolem té studny dole. Přemýšlela jsem, jak se tam co nejdříve dostat, něco mi říkalo, že se tam musím dostat, obětovat cokoli proto, abych se tam dostala. Točily se mi hlavou i takové myšlenky, že přelezu zábradlí a skočím dolů, jen proto, abych byla tomu místu blíž. Problesklo mi hlavou i to, že kdybych skočila, nedostala bych se doprostřed nádvoří, ale spadla bych pouze dolů, zabila se a k tomu místu se nedostala, to jsem nechtěla. Vypočítávala jsem, jestli existuje nějaká možnost dostat se doprostřed nádvoří. Větší odraz, možnost se něčeho chytit... prostě cokoli, co by mi mohlo pomoci se tam dostat.
Pořád ve mě ale byla špetka sebe samé a já křečovitě svírala okraje zábradlí, snažila se odlepit oči od toho místa a, ačkoli mě nohy neposlouchaly, jít zase do vnitřních prostorů hradu, aby ze mě opadl tenhle pocit a touha dostat se co nejblíže středu nádvoří. Nakonec se mi to povedlo a já pokračovala dál do hradu.
Nezajímaly mě jeho komnaty, hodovní sály a podobné, pořád mě to spíše táhlo k nádvoří a také k neprozkoumaným místem na hradu. Chtěla jsem prozkoumat každý výklenek, každou skulinku... i rozpít se ve zdech by bylo málo. Bylo to šílené.
Když nás pustily z hradu bezmyšlenkovitě jsem šla rychle co nejdál. Neohlížela jsem se, nechtěla jsem, aby mě to znovu ovládlo, i když jsem po tom moc toužila.
Stále jsem nemohla mluvit a když ze mě někdo chtěl dostat odpověď nebo ptal se, co se děje, odpovídala jsem podrážděně, až vztekle. V tu chvíli jsem chtěla být sama se svými myšlenkami a pocity a hlavně co nejdál od toho strašného místa. Cestou od hradu k louce, kde se parkovalo, jsem si čas od času stírala slzy z tváří. Kdybych měla řídit a byla bych sama, pádila bych si to největší rychlostí co nejdál a potom zastavila na nějaké louce, nebo u lesa a vyplakala a vykřičela se jako malé děcko.
Se vzdáleností od hradu se mi začínaly vracet síly, ale pořád jsem se cítila jako kdybych právě uběhla maraton. Cestou jsme se stavili na jídle a potom už jsem byla klidnější a čím dál víc nabírala jistotu. Pořád jsem však byla tak nějak zamyšlená a to, co se dělo uvnitř mě se z tornáda začínalo pozvolna měnit už jen na silný vítr.
Později, když jsme si povídali o výletu na Housku a pocitech z hradu, jsem se dozvěděla, že taťka se na ten strach z výšek vážně jen vymluvil aby si odůvodnil proč musí vlastně pryč a pak mi přiznal, že na tom místě prostě nevydržel, že musel jít rychle pryč a co nejdál. Když jsem s mamkou mluvila o jejích pocitech, byly de facto stejné jako ty moje, ale nebyla v nich taková intenzita. Ségra a její přítel necítili nic.
Hradu Houska se přesdívá "díra do pekla", jestli je tam přímo to "peklo" nevím, ale rozhodně je to energeticky silné a něčím zvláštní místo, které má můj respekt. Když jsem slyšela všelijaké povídačky o tomto hradu, nikdy jsem si nemyslela, že to bude tak intenzivní. Nevím jak je to možné, ale tohle místo mě prostě zatraceně moc odpuzuje, ale stejně tak i přitahuje.
Rok po tomhle zážitku se touha po hradu ve mě znovu probudila a předčila strach. Chtěla bych se tam jet znovu podívat, utvrdit se v tom, že to, co se tam semnou dělo není jen výplodem mé fantazie a že jsem to mohla nějak ovlivnit, nebo nějak tomu zabránit.
Tohle místo stojí za to navštívit, ať už tam budete cítit cokoli, nebo necítit nic.
Jak dopadne má další návštěva hradu Houska si netroufám domýšlet, nicméně bych se tam chtěla v brzké době jet podívat. Snad ještě o prázdninách. O mé další cestě se dozvíte.