_____________________________________________________________________________________

○○○ Aktuálně ode mě...

...aneb co se tu děje ○○○


Mějte nádherný rok 2014!
***
Z důvodu šílené zaměstnanosti a nedostatku času
blog v poslední době trošku strádá.
Snad ho již brzy budu krmit více.
***
_____________________________________________________________________________________

Říjen 2010

Modrá růže - Věnováno Skeevemu

31. října 2010 v 22:23 | Calis (Sýkorka) |  Mé básně
Díky inspiraci od milého Skeeveho přišla na svět malá modrá růže. Takže nemůžu jinak než mu ji i věnovat. =)
Modrá růže
Modrou růži v dlaních mít,
smít ji něžně políbit.
Na prsou jí s láskou hřát,
těšit se s ní častokrát.

Malý, křehký, něžný květ,
tajemný jak celý svět.
Tajemná a jedinečná
nepolapitelná slečna.
afe3c8c89a_26622896_o2

Neodraditelný

30. října 2010 v 11:16 | Calis (Sýkorka) |  Povídky
Pryč jsou už časy této povídky.... naštěstí... a snad i nenávratně...

Neodraditelný

Vysoké stromy se propínaly pod nápory větru, který svištěl kolem a brázdil si cestu hustými kapkami deště. Ačkoli do setmění zbývalo ještě mnoho chvil, obloha skryla svou modravou tvář do závoje stínu, který ji již delší čas od západu stíhal. Dřevěné stěny mysliveckého posedu chránily své svěřence před deštěm a částečně i větrem, avšak zabránit chladu, který se vrýval až do morku kostí, nedokázaly.
Seděla klidně, jako by nic, jako by už dopředu neznala jeho myšlenky, které byly tak snadno viditelné. Nechtěla mu dát ani ten sebemenší náznak převahy. Dnes neudělá nic, co by ona nechtěla. Vždy, když už měl pocit, že dobyl její hradby a získal tak volnou cestu k jejímu srdci, smetla ho hrdě dolů. Tentokrát se mu nepodrobí, už nikdy ne.
Zkoušel to pořád, znovu a znovu, vytrvale se snažil prorazit zeď, která stála mezi nimi a každou chvílí rostla. Když jeho marné snažení přerušil prudký déšť snášející se v mohutných kapkách na zem, bylo jediným možným úkrytem před dopadající vodou místo, odkud myslivci čas od času pozorovali obyvatele lesa.
"Proč se na mě tak díváš?" řekla, když zachytila jeho pohled. "Já jen, že jsi se hodně změnila. Jsi jiná." usmál se na ni. Chladný vítr si rozpustile pohrával s jejími kadeřemi. "Každý se mění a ani já nejsem vyjímkou. Snad ti změna nevadí?" podívala se na něj s neskrývanou ironií. "Naopak" usmál se a chtěl jí políbit. Po kolikáte dnes už? Jako vždy před ním uhnula. Zklamaně klesnul hlavou na její rameno. "No tak, miláčku" naléhal. "Neříkej mi tak, už dávno to tak není.", "Miláčku, miláčku, miláčku..." zašeptal jí do ucha a něžně jí kousnul. "Fajn, tak půjdu domů v dešti." odstrčila ho a chtěla odejít. Zarazil ji. "Nebuď tak zlá, já to tak přece nemyslel. Vždyť sama víš, že my dva zkrátka patříme k sobě." smířlivě si ji k sobě přivinul a pohladil ji po vlasech. "Nejsem zlá, jen nechci nic víc, chápeš? A k sobě nepatříme už dávno, pochop to konečně." Snažila se vymanit z jeho objetí. "Vím, že se bojíš, ale se mnou strach mít nemusíš." zašeptal. "Nemám strach, jen nechci a nebudu chtít. Chápeš?.". "Lásko..." začal jí líbat na krku a dotýkat se jí. Snažila se uhýbat jeho dotekům, ale zjistila, že je zády opřená o stěnu a uhnout už není kam. "Pusť mě!" naléhala. Jeho počínání ale neustalo, naopak, bylo čím dál více odvážnější. "No tak, pusť mě!" Snažila se ho odstrčit, ale nešlo to, držel ji pevně. Sílu jeho sevření si pamatovala už z dob dřívějších, z toho jednoho večera, kvůli kterému se z ní definitivně vytratila všechna láska, co k němu kdy cítila. I když vše již skončilo, nepřestal si na ní dělat nárok a snažil se vtěsnat do jejího života jak jen to šlo.
Přemýšlela, jak se vymanit z jeho stisku. Jednu chvíli však sevření povolilo, využila toho a prudce ho odstrčila. "Čemu nerozumíš na slovu "Ne"? A takhle chceš dosáhnout toho, abych ti důvěřovala? Tohle jsou ty tvoje sliby? K čemu tohle všechno?!" Mísil se v ní vztek s opovržením. Mlčel. Co taky jiného? Proč jí nenechá konečně už být? Co si sakra myslí? Že jí může nadále ovládat, že mu snad patří? Jeho slova a názory se den ode dne mění raketovou rychlostí. Co řekl dnes, zítra popírá, lhát a dívat se jí přitom do očí dokáže beze špetky studu, či svědomí. A pak, nemá snad už jinou? Co ta by na to asi řekla?
Když jí dnes prosil o schůzku, svolila jen proto, aby mohla už konečně zničit všechny provazy, kterými ji stále poutá. Marná snaha.
Když se nebe konečně umoudřilo a přestalo plakat, šli oba dva svou cestou.
Procházela loukou, kterou ještě před chvílí bičovaly přívaly deště a v hlavě se jí mísily stovky myšlenek. Znovu začalo pršet. Byla jí zima, celá se třásla, ale nebránila se kapkám a nechala je po sobě stékat. Dodávaly jí naději a sílu, kterou právě teď tolik potřebovala. Najednou měla chuť udělat něco bláznivého, pocítit znovu tu volnost, která s ním vyprchala. Ohnivé vlasy se proměnily v mokré pramínky, ze kterých po kapkách stékala dešťová voda. Sundala si beztak už promočené boty a bosa se navracela padajícím deštěm cestou domů s nadějí, že jednoho dne nad ním přece jen oslaví své vítězství.

Salvete!

3. října 2010 v 17:26 | Calis (Sýkorka) |  Duší ptáčka
Krásný podzimní čas se nám začíná hezky probouzet a já jsem si vzpomněla, že už dlouho tu ode mě nepřibyl žádný článek. Samozřejmě jsem hned musela přiklusat s nápravou. =)
Je dost těžké zrekapitulovat, co všechno se za ten čas stalo, protože toho je neskutečně mnoho a já určitě na spoustu věcí zapomenu. Čas běží jako o závod a neodpočine si ani na chviličku. Však to znáte.
Čím začít? Tak třeba školou. Musím říct, že zatím předčila má očekávání. Je to úplně jiné, než jaké to bylo dřív. Učitelé mají sice nároky převeliké, ale myslím, že to tak je asi dobře, přecejen člověk musí něco vědět o tom, co chce dělat. Jen se mi čas od času vyklubají v mysli maličké obavy. Zvládnu to vůbec? Nenasadila jsem si moc vysokou laťku? I když vím, že to, co studuji mě vážně baví a myslím, že bych v tomto oboru chtěla určitě zůstat, bojím se, že na ty Himaláje informací bude moje hlava až moc malá. Ale člověk se občas bojí zbytečně a tak to je v snad i u mě.
A spolužáci? Na ně si zatím vážně nemůžu stěžovat, teda až na pár vyjímek, ale ty se vždycky najdou. Jsem ráda, že tady můžu být konečně sama sebou. Říkat své názory a nebát se s nimi vystoupit, nezatajovat to, co zatajovat nechci, prostě jednat svou hlavou, sama za sebe a nebýt ovlivněna nikým jiným. Ostatně tak bych s tím chtěla v životě i nadále pokračovat.
Už jen titulek článku naráží na výuku latiny. Ten jazyk se mi zatím dost líbí. I když je pravda, že teď se moje jazykové schopnosti motají nádherně dohromady. Už ani pořádně nevím, jak mám co vyslovovat. Roky angličtiny, základy španělštiny, teď ještě k tomu začátky němčiny a latiny. Asi si dokážete představit, jaký guláš se v mé hlavě rozpoutal. Určitě ho ale brzy urovnáme. Doufejme.
Během prázdnin se u mě zrodil jeden vztah, který ale záhy, koncem září, vyhasnul. Znovu se teď cítím tak nějak sama. Člověk nemá koho obejmout, koho políbit, ke komu se schoulit, když mu není nejlíp, zkrátka mi to chybí... I když pravdou je, že ten vztah ještě nebyl natolik intenzivní, ale už pár měsíců stačí k tomu abyste si na toho určitého člověka zvykli. I když mám okolo sebe spoustu skvělých lidí, které mám ráda a jednu báječnou duši, kterou bych za nic na světě nevyměnila, láska mi moc chybí... Možná je to naivní myšlenka, ale chtěla bych zase začít milovat. Upřímně, opravdově, věrně... Z celého srdce.
Dost se teď trápím také jednou věcí, kterou tady ale nebudu rozebírat. Trápí mě to, štve mě to, mrzí... je mi to líto. Chtěla bych to nějak napravit, ale to už bohužel asi nejde. Člověk v jednu chvíli udělá pěknou kravinu, která se s ním potom táhne bezmála rok a půl a pořád na to musí myslet a chce to nějak odčinit, i když ví, že to už asi ani dost dobře není možný. Nebo je? Kdo ví... Moc bych si přála aby to tak bylo. Snad jednou dostanu novou šanci, abych to všechno napravila.
A teď trochu zase odjinud. Doma se nám už nějaký čas potuluje krásné černé koťátko. Výplod naší micinky. Jeho jméno se k němu vážně hodí - Čertík. Když mi poprvé seděl na rameni a spokojeně si vrněl, vážně jsem si připadala jako čarodějnice s černou kočkou na rameni, už jen ta bradavice na nose a koště v ruce mi chyběli k dokonalosti.
Ano, zástupy zvířecí říše se u nás začínají hezky zabydlovat. Kocour Čertík s maminkou, fenka Betinka, křečík Pinďa a teď i nově sameček zakrslého kuního králíčka, Frankye. Neměla bych také zapomenout na pár dalších králíčků v králíkárně, pár slepic a taky na páreček veverek, které se nám tradičně každý podzim prohánějí po zahradě a syslí si na zimu naše oříšky, a s nimi i pár srnek, kterým se pro změnu zalíbily naše růže a usmysleli si, že nám je musí stůj co stůj oždibovat.
Podzim. Ach, miluji podzim. Listí začíná opadávat. Vítr si spokojeně razí cestu mezi vším, co mu v ní stojí. Vše se začíná připravovat na zimu a já si tento čas nadšeně užívám.
Čas. No, toho mi teď vážně nezbývá mnoho. Snažím se vše stíhat jak nejlépe mohu a zatím se mi to i daří. Doufejme, že to tak bude dál.
No a taky ještě na jednu věc bych málem zapomněla. Začala jsem znovu tancovat. Jupííí!
A co říct dál? Zbývá se snad už jen rozloučit. Ale nemějte strach, brzy zase nějaký ten článek určitě přibyde.
Vaše Calis.