_____________________________________________________________________________________

○○○ Aktuálně ode mě...

...aneb co se tu děje ○○○


Mějte nádherný rok 2014!
***
Z důvodu šílené zaměstnanosti a nedostatku času
blog v poslední době trošku strádá.
Snad ho již brzy budu krmit více.
***
_____________________________________________________________________________________

Červenec 2011

Noční bouře

23. července 2011 v 23:15 | Sýkorka Calis |  Mé básně
A já se bála, že už mi to snad přestalo "psát"... A stačí jen jedna...
...noční bouře.

Noční bouře zuří kolem,
duše trpí tajným bolem,
jež se zvolna rozplývá,
když hrom v dálce doznívá.

Chce se mi teď tolik smát,
ve vzpomínkách se nepitvat.
Užívat si každý nádech
a nepřemýšlet o svých pádech.

Odevzdat se vůli větru
cítit v každém milimetru,
v každém kousku mého těla,
aby tahle bouře hřměla.

Ať naplní mě deště vůně,
po níž moje srdce stůně.
Ať každý kousek kůže mojí
chladnou vláhou navždy zhojí.

Ať alespoň na chvíli
se chmurné mlhy rozptýlí.

Zdroj obrázku: www.deviantart.com

Změna za změnou

16. července 2011 v 13:15 | Sýkorka Calis |  Novinky a podobné
Před několika dny se mi zde objevil komentář, který mě upozorňoval na mé "ukradené články" u kterých ještě ke všemu nemám uvedený ani zdroj. Ano, je tomu tak a já bych to chtěla napravit. Už delší dobu se do toho odhodlávám, ale popravdě řečeno se mi do toho nechtělo a ani mi na to nezbýval čas, však to znáte.
Tento blog už existuje pěknou řádku měsíců, dokonce už i několik let a během tohoto času se měnil a měnila jsem se i já. Opravdu bych vám nedoporučovala dívat se na mé dřívější články, je to děs a hrůza. Zpočátku jsem totiž vůbec nevěděla, co s tímhle blogem vlastně zamýšlím. Měl být tichou sbírkou informací o nadpřirozenu a magii, avšak v té době jsem se ještě nerozmýšlela nad tím, jestli jsou smysluplné, nebo nejsou, prostě jsme je jen sbírala, soustředila je na jedno místo a nechala každého aby si vybral. Což bylo prostě nesmyslné.
Z tohoto důvodu jsem se rozhodla o velkou, převelikou "očistu", která bude trvat asi hodně, hodně dlouho. Měla by však stát za to. Proto upozorňuji, nedivte se, když se tu budou dít změny. :-)

Příjemně se bavte.

Pár citátů...

7. července 2011 v 21:56 | Sýkorka Calis |  Citáty
Rozhodla jsem se se s vámi podělit o pár mých nejoblíbenějších citátů. Pokud vím, uvádím autora, u většiny citátů je mi ovšem autor neznámý. Když budete znát, klidně opravím. :○)


Citáty...
  • Je lepší shořet, než vyhasnout. (Kurt Cobain)
  • Člověk není poražen, je-li sražen k zemi. Poražený bude jen když na té zemi zůstane. (Konfucius, tuším, ale jistota v tom není.)
  • Lehko se dáme oklamat tím, co milujeme.
  • Světu jsi možná jen jednou osobou,ale jedné osobě můžeš být celým světem.
  • Žij každý den, jako bys právě v něm měl prožít celý svůj život.
  • Dulcia non novit, qui non gustavit amara - Nepozná sladké, kdo neokusil hořké.
  • Fide, sed cui fidas, vide - Důvěřuj, ale dívej se komu.
  • Odi et amo - Nenávidím a miluji. (Catullus)
  • Per aspera ad astra. - Přes překážky ke hvězdám
  • Si vis amari, ama - Chceš-li být milován, miluj.
  • Nulli rosae deest spina. - Není růže bez trní.
  • Nikdo nemůže předpovědět, do jaké výšky můžeš vzlétnout, dokud jsi nerozepjal svá křídla. (R. K. Sprenger)
  • Omnia vincit amor.- Láska všechno přemáhá
  • Ghnóthi seauton - poznej sám sebe (Nápis na věštírně v Delfách)
  • Ani všechny temnoty vesmíru nedokáží zhasit jedinou svíčku.
  • Je těžké žít s vlastní bolestí, ale mnohem těžší je žít s vědomím, že jsme někomu bolest způsobili.
  • A tak přicházíme jeden k druhému a odcházíme znovu sami.
  • To láska k pravdě ze mě udělala lháře
  • Dum spiro, spero - Dokud dýchám, doufám
  • Směj se, kdy můžeš. Omlouvej se, když bys měl a nech plavat věci, které nemůžeš změnit. Miluj hluboce a odpouštěj rychle. A nebuď smutný, protože život je moc krátký na to být nešťastný.
  • Nic není dobré nebo špatné. To z toho dělá až naše přemýšlení. (W. Shakespeare)
  • Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme. V tom spočívá romantika a idiotství lidského života.
  • Každý musí zemřít, avšak ne každý skutečně žije.


Jak sýkorka létala po lese a zachraňovala raněné

6. července 2011 v 14:23 | Sýkorka Calis |  Duší ptáčka
Název článku možná mate, ale tohle byl opravdu jen školní výlet. :○)
Školní výlet, přesněji řečeno zážitkový kurz s hlavní náplní práce záchranářů, který se odehrával v jednom táboře uprostřed lesů.
Už jen příjezd byl plný zvratů a neočekávaných okamžiků. Již na začátku nám hlavní instruktor řekl, že si hrozně rádi hrají s psychikou mladých lidí a všechno, co zde prožijeme, bude formou hry, která však občas dosti strhuje a vyvíjí na dotyčné určitý tlak.
U všech se brzy usídlila skvělá nálada plná smíchu a my jsme si užívali objevování stále nových zážitků. Byl na nás vyvíjen stále větší a větší tlak, který měl být večer, potažmo v noci na svém vrcholu. Během dne jsme si vyzkoušeli například práci s vysílačkami, kdy jeden měl zavázané oči a druhý ho naváděl na určité místo v lese. Odkázat se jen na toho druhého a nechat se jím vést, když jste měli v cestě mnoho stromů a proláklin, spolehnout se na to, že díky němu nezahučíte do nejbližší díry, nebylo pro někoho nejjednodušší. Dalším adrenalinovým zážitkem byla chůze po kladině několik centimetrů úzké ve výšce několika metrů nad zemí a následný volný pád. Vyzkoušeli jsme si i paintball a spoustu dalších aktivit a her při kterých naše oblečení nezůstalo tak úplně suché a čisté. Což bylo v případě jedné hry, kdy jsme se museli prodrat jak potokem, do kterého jsem později zahučela až po krk, tak všudypřítomným bahnem, kopřivami a kdo ví ještě čím. Dobrá nálada nás však neopustila a celá tato taškařice byla prodchnuta záchvaty smíchu.
Poté jsme bloudili v lese dle mapy, která ovšem záměrně skvěle zkreslovala a značili příznačná místa pro hlavní program tohoto kurzu, který se měl odehrávat v noci.
A už tu byl večer, něco po půl osmé. Natěšeně jsme se nechali zavést do jedné chaty, která měla představovat chatu horské služby a čekali co se bude dít. V mžiku na nás bylo vychrleno tolik informací o chodu té chaty na níž jsme měli na několik hodin převzít službu a vyřizovat všechny zásahy a další věci, že nám všem jen spadla čelist údivem. Samozřejmě, že to byla hra, avšak hra, která byla až neuvěřitelně reálná, naši instruktoři to s náma holt uměli skvěle. Nechali nás tam samotné a ještě před odchodem nám zadali několik úkolů, které se v udávaném termínu prostě nedali stihnout, další tlak. Mezitím už jsme měli mít vypsané služby, kdo bude v jakou chvíli u telefonu a přijímat hovory, kdo bude dělat takovou tu "papírovací práci", kdo bude vyjíždět do terénu... mít připravený veškerý zdravotnický materiál a připravovat se k výjezdům, prostě učiněný blázinec.
Přišli první výjezdy a první zásahy. Mezitím už se venku smrákalo a napětí vzrůstalo. Má služba v terénu přišla o půl desáté a měla končit v deset. Byl celkem klid a já jsem si říkala, to už se ničeho nedočkám? Minuty ubíhaly, čas mé služby se krátil a stále nic. Pár minut před desátou hodinou byl však můj klid ten tam. Tři výjezdy najednou. Museli jsme do terénu nasadit daleko více lidí, než se očekávalo.
Já, společně se dvěma spolužákama, Markem a Markétou, jsem dostala na starost zásah, kdy nějaký muž zavolal, že v rokli slyší volání o pomoc a neznámé zvuky. Tlačil nás čas. Všude kolem tma a zima. Terén byl nepřístupný, ale nakonec jsme tam dorazili. Už z dálky jsme slyšeli to volání a naříkání. Když už jsme byli poblíž přiběhl pro nás asi tak dvacetiletý kluk a doslova nás odtáhnul ke své zraněné přítelkyni. Celou dobu se nemohl utišit a pořád nás k ní strkal, ať jí pomůžeme. Ležela na strmém kopci a hrozně naříkala. Nebylo těžké zjistit, že má otevřenou zlomeninu holenní kosti (mimochodem skvěle namaskovanou). Klekla jsem si nad ní a snažila se jí utišit. Další dva jí ošetřovali nohu. Jenže ač se jí dotkli třeba jen nepatrně, začala dívka ječet jako siréna. To rozhořčilo jejího přítele a začal nás od ní vyhazovat a křičet na nás, ať jí necháme být, že ji stejně jen ubližujeme. Podařilo se nám ho trochu uklidnit, takže jsme mohli ošetřovat. Držela jsem ji za ramena a za ruce, aby jí mohli tu nohu ošetřit, byla jako hádě.. přitom mě její přítel stále od ní vyhazoval a křičel na mě a ona mě ještě do toho málem kousla, kdybych zavčas neuhnula. Figuranti nám to nijak neulehčovali, spíše naopak. Konečně jí tu nohu ošetřili a ona už se přestala zmítat. Její přítel se však ani zdaleka nepolevil ve svém hlasitém projevu. Naříkal, sápal se po ní a klel, ať děláme víc. S dívkou jsem se snažila stále komunikovat a postupně jsem od ní vyzvěděla co se stalo. Stěžovala si na hroznou bolest hlavy, na žízeň. Najednou upadla do bezvědomí a začala se hrozně třást, držela jsem ji, aby si neublížila. Její přítel mi to zase nijak neulehčoval, snažil se mě od ní odtáhnout a klepal s ní, aby se probrala. Odstrčila jsem ho a když třes ustal, snažila jsem se ji probrat z bezvědomí. Vzbudila se, oddychla jsem si. Jenže v zápětí byla v bezvědomí znovu. Teď už v hlubším. Snažila jsem se jí probrat, nešlo to. Nepolevila jsem však a snažila se dál. Sláva, nabyla vědomí. Nevěděla však kde je, proč tam je ani s kým tam je, nepoznávala ani svého přítele, který se po ní sápal z radosti, že je naživu. Ona se od něj odtahovala a křičela ať ji nechá, on ji zase hlasitě vysvětloval, kdo je a proč si na něj nepamatuje. Marek v tu chvíli byl už někde daleko, poslali jsme ho pro nosítka na základnu. Byla jsem tam jen já a Markéta. Já jsem uklidňovala tu dívku, která mi dále soustavně upadala do bezvědomí, když jsem na ni, třeba i jen pár sekund nemluvila a ona si přebrala toho kluka. Zanedlouho naštěstí dorazil Marek a spolu s ním nosítka a další dvě posily. Po úmorné cestě s nosítkama v nepřístupném terénu jsme konečně dorazili na základnu, kam měla přijet záchranka. Když jsme tam dorazili bylo nám však řečeno, že s ní musíme vystoupat ještě kousek výš k nějakému kopci, kam ta záchranka bude moci přijet. Šli jsme tedy. Cestou si přítele té dívky, který ještě pořád tak šíleně vyváděl, převzala policie, naštěstí, už jsme nevěděli co s ním. Po chvíli cesty a stoupání jsme doopravdy narazili na záchranku a předali raněnou. S úlevou jsme se vrátili na základnu. Zjistili jsme, že u té dívky jsme strávili více než hodinu a půl. Stihli jsme si však jen sednout a napít se a už přišel další výjezd. Volal velitel, že se někde stalo nějaké hromadné neštěstí a že potřebují co nejvíce lidí. Ať doběhneme na určité místo a tam si nás přeberou do auta. Veškerý zdravotnický materiál, mapy, vysílačky, všechno s sebou. Doběhli jsme na určené místo a tam nás doslova nastrkali do auta a jeli jsme. Řidič jel, no ne moc ohleduplně, takže to s námi pěkně házelo a celé auto zaplavil hrozný hluk z nějaké vysílačky, ze které se ozýval nářek a křik. Dojeli jsme na místo a vyskákali z auta. Velitel nám řekl jen, že všude po lese máme hledat raněné, ať je doneseme sem a tady je ošetřujeme. Všichni jsme se vyřítili do lesa. Měli jsme se držet po třech. Naše skupinka našla chlápka, který měl pravděpodobně vypíchnuté oko a pohmožděnou lebku. Stěžoval si však též, že nemůže chodit. Pokusili jsme se ho nést. Donesli jsme ho na to místo a začali ho ošetřovat. Vedle nás ležel naznak muž, mrtvý. Najednou jsem pocítila něčí ruku na rameni, která mě vzápětí strhla k zemi . Ohlédnu se, a za mnou muž, kterého se snažili ukočírovat dva z mých spolužáků. Zraněný nebyl, avšak hrozně vyváděl. Křičel, ječel a vzpíral se. Nedovoloval druhým ošetřovat. Naštěstí se jim ho potom povedlo nějak zpacifikovat a my jsme našeho ošetřeného zraněného naložili do sanitky a vydali se pomáhat dalším. Nakonec jsme všechno celkem dobře zvládli a mohli jít do tábora a užívat si zaslouženého odpočinku v podobě spánku.
Druhý den nás čekalo ještě pár dalších aktivit a potom už odjezd domů. Sama za sebe musím říct, že se mi odjíždět vážně nechtělo. Užila jsem si to tam maximálně a pomohlo mi i to, že jsem na chvíli přestala myslet na věci, na které bych myslet neměla. :-)