_____________________________________________________________________________________

○○○ Aktuálně ode mě...

...aneb co se tu děje ○○○


Mějte nádherný rok 2014!
***
Z důvodu šílené zaměstnanosti a nedostatku času
blog v poslední době trošku strádá.
Snad ho již brzy budu krmit více.
***
_____________________________________________________________________________________

Říjen 2012

Vzpomínková

26. října 2012 v 22:36 | Sýkorka Calis |  Duší ptáčka
Staré rány pálí s vytrvalostí těch nových. A ty, které se v nás uhnízdily hluboko, se jen velmi těžko hojí. Navíc, když si za ně člověk může sám, když se staly jeho vinou.
Dřív jsem si přála zapomenout - to zřejmě proto, abych z toho nezešílela, a přála jsem si, abys zapomněl i Ty, ale teď... teď, když některé vzpomínky blednou a hroty se tupí, si přeji pravý opak, možná začínám být nevděčná a zapomínám na své chyby. Nebo je chci napravit. Řekl jsi mi přece, že k tomu budu mít možná jednou příležitost.
Jenže ta příležitost doposud nepřišla. Možná jsem šílenec, že na ní pořád čekám. Možná bych měla uvolnit Tvé místo někomu dalšímu. Možná to byl definitivní konec všeho, co s námi souviselo, a já bych neměla žít minulostí. Jenže... co když to nejde? Co když to ksakru nejde? V jisté době jsem si myslela, že by mohlo být vše v pořádku, že jsem schopná se nějakým způsobem přeprogramovat, přepnout a zapomenout, ale ono to nejde. Nejde to, ač jsem se snažila. Stále okupuješ část mých myšlenek.
Jsem sama, kdo to tak cítí? Kéž bych mohla znát Tvé myšlenky. Kéž bych mohla vědět, na co myslíš. Vše by bylo snazší, jednodušší. Ale... třeba jednou budu mít příležitost.

Paradox

26. října 2012 v 21:55 | Sýkorka Calis |  Mé básně
Paradox... aneb jak zní nápis na dvěřích naší učebny psychologie: Nejtěžší je vyznat se sám v sobě.

Paradox

Toužím a přec, já bojím se vzdát,
střežím se nože, co roztíná žíly,
zoufalých kroků, co přivábí stíny,
- a neschopnosti milovat.

Toužím a přec, já vzpírám se dál,
v úleku před pouty zrazuji cíle
a ač je sevření jakkoli milé,
nebrání mi utíkat.

Toužím a přec by chtělo se řvát
znáš-li mě, posloucháš, chápeš a víš,
kdo tahá za nitky potichu, když
venku se bouří a mně se chce smát?

Toužím a přec ti nemohu dát,
než pouhý střípek vesmíru mého,
jenž zanechá tě vězněného
ve zmatení polopravd.